Friedrich A. Hayek

Roku 1974 sdílel cenu za ekonomické vědy na paměť Alfreda Nobela s Gunnarem Myrdalem. Ocenění se týkalo jejich práce o penězích, hospodářských výkyvech a vzájemných vztazích ekonomických, společenských a institucionálních jevů. Neznamená to schválení každého Hayekova politického názoru. Pro čtenáře je užitečnější ptát se, který konkrétní problém právě vysvětluje a na čem stojí jeho argument. Slavné ocenění pomáhá zasadit autora do dějin, ale samo nerozhodne dnešní spor. [1]

V článku The Use of Knowledge in Society z roku 1945 Hayek zdůrazňuje znalost konkrétního času a místa. Odborník může znát nejlepší způsob sušení dřeva, ale Petra ví, že dodávka do její dílny dnes nedorazí. Jeden druh poznání nenahrazuje druhý. Je třeba propojit obecnou odbornost s místní zkušeností a možností jednat. V našem příkladu může Petra zavolat blízkému skladu a přehodit pořadí zakázek. Informace má cenu právě proto, že ji někdo zná včas a umí podle ní upravit plán. [2]

Hayekův vlastní příklad pracuje s cínem. Někde vznikne nové využití tohoto kovu, nebo vypadne část dodávek. Uživatelé mohou na vyšší cenu reagovat úsporou či hledáním náhrady, aniž všichni znají původní událost. Cena zde pomáhá přenést změnu do vzdálených rozhodnutí. Není to novinový článek vysvětlující celou příčinu ani úplný technický návod, jak materiál nahradit. Hayekův bod spočívá v tom, že k části užitečného přizpůsobení nemusí každý znát celý příběh. [2]

Hayek sám upozorňuje, že reakce lidí na změny cen nebývají dokonale sladěné. Vraťme se k Petře: vyšší cena dřeva ji může přimět hledat jiného dodavatele, ale nový dodavatel může zklamat. Samotný cenový údaj jí neřekne všechno o kvalitě, spolehlivosti ani budoucím vývoji. Tento náš příklad připomíná rozdíl mezi užitečnou informací a jistotou. Z teorie cenové koordinace neplyne, že každá tržní cena je bezchybná nebo že každé rozhodnutí musí uspět. [2]

Představ si přehled, podle kterého zásoby dřeva v celé zemi zůstaly stejné. Petře ale může chybět právě vhodný druh, na vhodném místě a včas pro zakázku. Součet může být správný, a přesto její problém neukázat. Hayek upozorňuje, že statistické kategorie spojují věci, které se v místních podmínkách liší. Neznamená to, že statistiky nemají cenu. Je to důvod číst je s vědomím, co slučují a co vynechávají, a nezaměňovat stabilní celek za nezměněné podmínky každého podniku. [2]

V Denationalisation of Money z roku 1976 Hayek navrhl odlišné měny vydávané soukromými emitenty. Emitent je ten, kdo měnu vydává a v jeho návrhu řídí její množství tak, aby udržoval kupní sílu. Představ si obchodníka, který chce za utržené peníze i později nakoupit zásoby. Zajímají ho nejen čísla na bankovce, ale co si za ně koupí. Hayekův návrh má dát emitentům důvod o tuto vlastnost pečovat. Jde o aktivně řízenou nabídku, nikoli předem neměnné množství peněz. [3]

Disciplína má podle Hayeka přicházet z konkurence: pokud se měna zhoršuje, lidé mohou přejít k jiné a její emitent přijde o obchod. Například obchodník může změnit měnu, ve které chce držet část tržeb. Aby tato úvaha dávala smysl, musí skutečně existovat možnost volby; samotný nápis „soukromá měna“ ji nevytvoří. Hayek předkládá argument pro určité uspořádání, nikoli ověřenou záruku stability každého nového produktu. U konkrétní nabídky je pořád třeba zkoumat její pravidla a podmínky. [3]

Hayek zemřel roku 1992, před vznikem Bitcoinu. Můžeme srovnávat jeho měnovou konkurenci s dnešními systémy, ale srovnání musí zachovat rozdíly. Bitcoin nemá emitenta, který by měnil množství nových mincí s cílem udržet stejnou cenu vybrané sady zboží. Takové sadě se říká koš zboží: v Hayekově návrhu měly jeho ceny sloužit jako měřítko kupní síly měny. Podobnost v možnosti volby tedy neznamená shodný mechanismus. Stejně tak nelze Hayekovi připsat vlastní podporu technologie, kterou nezažil. Jeho práce nabízí otázky o znalostech, pravidlech a možnosti přejít jinam; dnešní závěry už patří dnešním autorům. [1] [3]