Denationalisation of Money

Kniha poprvé vyšla v roce 1976. Hayek v ní hledal cestu, jak omezit inflaci a další poruchy měnového systému prostřednictvím konkurence. Inflace znamená růst celkové cenové hladiny: za stejnou částku si pak zpravidla koupíš méně. Vraťme se k Anně. Pro ni nejde o název na bankovce, ale o to, co za vydělané peníze získá. Hayekovo očekávání lepších výsledků je argument návrhu, nikoli zde prokázaný účinek už zavedeného systému. [1]

Představ si, že Anna může přijímat platby v jiné měně a zaplatit v ní také dodavateli mouky. Když ji současná měna zklame, má použitelnou alternativu. Právě možnost přijmout i odmítnout měnu je základem Hayekovy úvahy. Vydavatel by nemohl spoléhat na to, že u něj lidé musí zůstat. Několik log v aplikaci ale samo nestačí: důležité je, zda lze měny opravdu používat a přecházet mezi nimi. [3]

Hayek používá myšlenkový příklad banky vydávající vlastní jednotku nazvanou ducat. Držiteli by na požádání nabízela podle jeho volby 5 švýcarských franků, 5 německých marek nebo 2 dolary za ducat. To je popis konkrétního směnného závazku. Nejde o dnešní produkt ani o historickou zlatou minci stejného jména. Čísla patří do autorova příkladu a nejsou současným kurzem. [2]

Vedle směnného závazku Hayek popisuje cíl držet přibližně stálou kupní sílu vůči zvolenému koši zboží. Koš si představ jako předem určená množství různých druhů zboží, jejichž společná cena slouží jako měřítko. Není slíbenou výplatou tohoto zboží z bankovního skladu. Pro Annu jsou tedy dvě různé otázky: co může od banky požadovat a jak dobře měna sleduje oznámený cíl. Jedna odpověď nenahrazuje druhou. V tomto návrhu by se banka právně zavázala ke směně za uvedené měny, nikoli k zachování stálé kupní síly. [2]

V našem jednoduchém příkladu stojí sledovaný koš nejprve 100 jednotek a později 110. Jednotka si vůči němu pohoršila. Hayekův vydavatel by množství měny upravoval podle poptávky a zvoleného cenového cíle; nešlo by o množství peněz stanovené navždy dopředu. To je návrh způsobu řízení, nikoli záruka úspěchu. Ani stálá cena celého koše navíc neznamená, že se nesmí změnit cena mouky nebo kterékoli jednotlivé položky. [2]

Anna může mít účty u různých bank a přitom všude počítat v korunách. Změnila instituci, ne nutně měnovou jednotku. Počet bank není počtem měn. Hayek tímto rozdílem odděluje svůj návrh od starší diskuse o Free Banking, v níž banky vydávaly bankovky směnitelné v jedné zavedené měně. Než začneme porovnávat systémy, potřebujeme vědět, zda soutěží vydavatelé různých jednotek, nebo banky používající jednotku společnou. [2]

Hayek řeší i možnost, že odchod lidí od dříve výlučné měny urychlí její znehodnocování. Přechod proto není automaticky hladký. V našem příkladu by Anna neřešila jen budoucí platby: musela by myslet také na dosavadní úspory a smlouvy. Existence nové alternativy sama nezachrání hodnotu každého starého závazku. To jsou přechodová rizika, která je třeba posoudit, nikoli důkaz, že každý takový přechod musí skončit stejně. [2]

Při srovnání s Bitcoinem nebo jiným projektem začni pravidly, ne nálepkou „soukromé peníze“. Kdo může měnit množství jednotek? Existuje vydavatel, od kterého lze něco požadovat? Co přesně znamená slibovaná stabilita? A má uživatel skutečnou možnost odejít? Návrh měnové konkurence pomáhá klást tyto otázky. Z pouhé možnosti volby ale neplyne, že každá nabízená měna je spolehlivá nebo že její cena nemůže klesnout. [3]