Credit risk, česky úvěrové riziko, je riziko nesplnění dohodnutého závazku dlužníkem nebo protistranou, tedy partnerem, který má podle smlouvy něco plnit. Může se týkat půjčky, dluhopisu i bitcoinů svěřených firmě za slíbený úrok. Pro posouzení potřebujeme vědět, kdo má zaplatit, co a kdy dluží a jaká práva máme při potížích. Pokles tržní ceny sám ještě neznamená, že dlužník přestal platit.
Představme si firmu, která vám má v dohodnutý den vrátit 100 USD, tedy amerických dolarů. Máme konkrétního dlužníka, částku a termín; teprve potom lze mluvit o tom, zda závazek splnil. Smlouva a použitelná pravidla určují také to, kdy se prodlení či jiná událost považuje za selhání. Neexistuje univerzální počet dnů čekání pro všechny dluhy. Pokud mezitím cena dluhopisu klesne ze 100 na 95, není to samo důkaz nezaplacení: trh mohl reagovat třeba na změnu úrokových sazeb. Stejně tak se ale schopnost firmy platit může zhoršovat dávno před první vynechanou platbou. Proto sledujeme její hospodaření i podmínky konkrétního dluhu. [1]
Problém, který nastává zřídka, může být přesto drahý. Bank for International Settlements (BIS) pracuje s PD, pravděpodobností selhání; LGD, podílem částky ztraceným při selhání; a EAD, výší pohledávky v okamžiku selhání. Pohledávka je částka, kterou nám druhá strana dluží. V našem zjednodušeném ročním modelu je PD 2 %, LGD 60 % a EAD 100 USD. Výpočet 0,02×0,60×100 = 1,2 USD představuje očekávanou ztrátu podle těchto předpokladů. Neznamená, že každý rok jistě odepíšeme právě tuto částku. Není to ani ztrátový strop: jednotlivá půjčka může dopadnout mnohem hůř. Jde o jednoduchý model, nikoli kompletní výpočet bankovního kapitálu nebo náhradu za prověření dlužníka. [2]
Při potížích nestačí zjistit, že firma ještě nějaký majetek má. Důležité je, komu připadne. V našem příkladu zbude při likvidaci majetek za 70 USD. Proti němu stojí zajištěná pohledávka 50, krytá tímto majetkem, a nezajištěná pohledávka 40. Při předpokládaném pořadí a bez nákladů dostane první věřitel 50 a druhý zbývajících 20. Druhému se tedy vrátí 20/40 = 50 % jeho pohledávky. Skutečné vymáhání mohou změnit náklady, čekání, další přednostní nároky i neplatné zajištění. Zástava není kouzelné slovo: potřebujeme rozumět jejímu právnímu účinku a tomu, kdo má na stejný majetek další práva. [3]
Úvěrové hodnocení neboli rating je názor agentury na úvěrovou kvalitu dlužníka nebo určitého dluhu. Investor.gov upozorňuje, že ani AAA nezaručuje zaplacení. Hodnocení firmy se navíc může lišit od hodnocení její konkrétní půjčky či dluhopisu. Rating neřeší všechna rizika pohybu ceny ani to, zda investici rychle prodáte. Vyplatí se číst, kdo hodnocení vydal, kdy a čeho přesně se týká; samotná známka nestačí. Ani registrace agentury u amerického regulátora trhů s cennými papíry SEC neznamená schválení jejích ratingů. A dobře hodnocený dluh může být stále nabízen za cenu, kterou nechcete zaplatit. [4]
Když firma nabízí úrok za svěřené bitcoiny, musíme se ptát, odkud peníze na něj bere a kdo nám má vrátit vklad. V naší smlouvě slibuje vrátit 1 BTC a přidat úrok 0,05 BTC. Po selhání však získáme jen 0,4 BTC. Ve srovnání se samotným původním vkladem chybí 0,6 BTC, tedy 60 %; vůči celému slibu chybí 0,65 BTC. Tím pouze porovnáváme částky, neurčujeme smluvní pořadí započtení na jistinu a úrok. Tento výnos nevytváří bitcoinový protokol: závisí na činnosti a platební schopnosti firmy. Je potřeba znát právního dlužníka, případné další půjčování aktiv, práva při úpadku a měnu nároku. Kladné číslo v aplikaci samo nedokazuje, že firma dokáže bitcoiny vydat. [5]
Rozdělit peníze mezi různé firmy může pomoci, pokud je nezastihne stejný problém. Naše dvě půjčky po 50 USD ale míří k firmám závislým na stejném trhu. Když obě selžou a každá vrátí jen polovinu, ztráta je 25+25 = 50. Rozdílná jména tedy neodstranila společný šok. Podobně mohou firmy spojovat vlastnické vazby, stejné zástavy nebo tentýž ručitel. Ručitel je další subjekt, který se zavazuje za určitých podmínek zaplatit místo dlužníka. Garance proto část rizika přesouvá na něj; záleží na tom, zda bude schopen plnit a zda jeho závazek půjde vymoci. Nejde jen o počet smluv, ale i o to, co mají jejich rizika společného. [1]
V účetnictví se můžete setkat s IFRS 9, mezinárodním standardem pro finanční nástroje, a zkratkou ECL pro očekávané úvěrové ztráty. Dvanáctiměsíční ECL se vztahují k selháním možným v příštích 12 měsících po účetním datu, ale zahrnují jejich peněžní následky za celou dobu, vážené pravděpodobností. Kdyby v našem příkladu dlužník selhal v měsíci 10 a část dluhu se podařilo vymoci až v měsíci 24, nelze pozdější výtěžek prostě ignorovat. Zohlednit je třeba i časování peněz. Celoživotní ECL pracují s možnými selháními za celou očekávanou dobu nástroje; který způsob se použije, záleží na pravidlech pro daný nástroj a jeho úvěrovém stavu, například na významném zvýšení rizika od prvního zachycení v účetnictví. Tuto účetní úpravu nelze automaticky přenášet na US GAAP, tedy americká účetní pravidla, ani na všechny kryptoměnové produkty. [6]
Dlužník může mít méně příjmů právě ve chvíli, kdy klesá cena jeho zástavy a vymáhání trvá déle. Problémy se pak nesčítají jen na papíře, ale navzájem zhoršují výsledek. V našem stresovém modelu zvýšíme PD na 10 % a LGD na 80 % při EAD 100 USD: 0,10×0,80×100 = 8 USD místo původních 1,2. Nejde o předpověď, ale o zkoušku změněných předpokladů. Právě proto potřebujeme znát současné příjmy a výdaje, splatnosti, právní ochranu i spolehlivost údajů. Jednoduchý průměr je užitečný začátek, ne úplný popis extrémních ztrát. U každého slibu výnosu se nakonec vracíme ke stejné otázce: kdo zaplatí a z čeho. [1] [2]
Pro nejúplnější obraz čtěte toto heslo společně s Refinancing risk, Debt maturity, Leverage, Capital structure. Opačným směrem na něj odkazují také Credit Expansion, Fiduciary Media, Interest rate risk, Impairment accounting.