Marginal Utility

Představme si tři stejné nádoby pitné vody. Každá vystačí na jeden z Petrových plánů: pití, vaření a zalévání, v tomto pořadí důležitosti. Jedna nádoba se rozbije. Petr může zbývající vodu přerozdělit, takže zalévání vynechá a důležitější potřeby zachová. Nezáleží na tom, zda rozbitá nádoba původně nesla štítek „na pití“. Rozhoduje použití, které po přerozdělení opravdu odpadne. Tím navazujeme na Subjective Value Theory: hodnotu vztahujeme k člověku, jeho potřebám a dostupným náhradám, ne k samotnému předmětu. [1] [2]

V našem příkladu lze vodu z kterékoli nádoby použít stejně jako vodu z ostatních. Kdyby však jedna obsahovala vodu nevhodnou k pití, už ji Petr nemůže použít pro všechny tři účely. Stejně tak mu voda na chatě nepomůže uhasit žízeň na vzdáleném výletě, pokud k ní nemá přístup. Carl Menger v Principles of Economics upozorňuje, že rozhoduje schopnost uspokojit danou potřebu. Před počítáním kusů proto ověřujeme jejich kvalitu, dostupnost a skutečnou zaměnitelnost. [1]

Když Petr získá další srovnatelnou nádobu a jeho plány se nezmění, nejdůležitější použití už má pokrytá. Vodu navíc může věnovat méně naléhavému účelu. Odtud myšlenka klesajícího mezního užitku: za stejných podmínek se postupně dostáváme k použitím, která řadíme níže. Neříká ale, že člověk má s každým nákupem automaticky menší radost. Přijede-li na chatu návštěva nebo se změní počasí, mění se potřeby i situace, kterou porovnáváme. [2]

Představme si svítilnu, která potřebuje dvě stejné baterie. Má-li Petr jen jednu, druhá mu umožní svítit; další náhradní baterie slouží jinému účelu. Tento příklad nepoužívejme jako mechanické porovnání hodnoty jednotlivých kusů bez ohledu na okolnosti. Baterie se při provozu doplňují a pro zamýšlenou službu je podstatná funkční dvojice. Než vyslovíme závěr o „další jednotce“, musíme vědět, zda člověk rozhoduje o samostatném kusu, zásobě náhradních dílů, nebo použitelném celku. [2]

První sousto hladovému člověku často chutná jinak než poslední. To může pomoci s intuicí, ale celé vysvětlení na nasycení těla nestojí. Mises v Human Action rozebírá volbu mezi použitími, nikoli laboratorní měření slasti. Petr může stejným způsobem rozdělovat nářadí či zásoby na příští týden, aniž něco právě spotřebovává. Podstatná otázka zůstává: který plán se díky dostupné části zásoby uskuteční a kterého by se bez ní vzdal? [2]

Petr řadí pití před zalévání. Nemusí proto umět říct, o kolik přesně je pro něj důležitější. Ordinal Utility znamená právě takové pořadí možností. Čísla při jejich řazení nejsou body, které lze sečíst a získat celkovou spokojenost. Ani z významu jedné nádoby nevypočítáme hodnotu celé zásoby prostým násobením. Pokud by Petr přišel o všechnu vodu, ztratí i důležitější použití než při ztrátě jedné nádoby. Předmět jeho rozhodnutí se změnil. [2] [3]

Mezní užitek nám pomáhá porozumět tomu, proč Petr chce další nádobu vody nebo proč se bez ní v dané situaci může obejít. Sám však neprozradí částku na cenovce. Tu ovlivňují nabídky prodávajících, poptávka kupujících a konkrétní podmínky směny. Dva lidé mohou zaplatit stejně, a přesto nákupu přikládat odlišný význam. Abychom vysvětlili konkrétní tržní cenu, potřebujeme další informace; pořadí potřeb jednoho člověka není měřítkem prospěchu všech ostatních. [1] [3]

Bitcoin lze použít k platbě, ponechat jako rezervu nebo směnit. Člověk přitom obvykle zvažuje částku potřebnou na konkrétní účel, ne izolovanou nejmenší jednotku bez souvislostí. Rozhodnutí může změnit poplatek i to, co jiného by za stejné prostředky pořídil. Myšlenka mezního užitku pomáhá porovnat tyto možnosti. Neznamená, že každá další jednotka bitcoinu musí mít nižší tržní cenu, ani neposkytuje vzorec pro budoucí kurz. Osobní pořadí potřeb a dění na trhu zůstávají odlišné otázky. [2] [3]