Debt Deflation

Dílna z úvodu se snaží zachránit prodejem stroje. Pokud ale prodává mnoho zadlužených firem současně, kupující mohou nabídnout méně. Nižší ceny zmenší majetek prodávajících po odečtení dluhů a slabší tržby ztíží splátky. Firmy pak omezí výrobu a zaměstnanost, což může oslabit příjmy dalších lidí. Ekonom Irving Fisher tento mechanismus rozebral v roce 1933 při zkoumání Velké hospodářské krize. Změny cen, příjmů a zadlužení na sebe vzájemně působí; jejich pořadí není pevné. Teorie vysvětluje možnou souvislost, nepředpovídá datum další krize. [1]

Použijme vlastní zjednodušený výpočet bez úroků. Sledujeme jistinu, tedy nesplacenou půjčenou částku. Dluh 100 a cenový index 100 dávají poměr D/P = 1. Písmeno D označuje dluh v penězích, P cenovou hladinu. Dlužník splatí 10 a zbývá mu 90, ale index cen mezitím klesne na 80. Dostaneme 90/80 = 1,125: dluh vyjádřený vůči cenové hladině je o 12,5 % vyšší než na začátku. Smluvní jistina se přesto snížila na 90; věřitel do smlouvy nic nepřipsal. Každá peněžní jednotka teď koupí více zboží: vzrostla její Purchasing Power, kupní síla. O tom, jak těžké bude splácet, však rozhodne také vývoj příjmů dlužníka. Samotný cenový index jeho rozpočet nepopisuje. [1]

Při uzavírání půjčky lidé počítají s určitým vývojem příjmů a cen. Bank of England, centrální banka Spojeného království, upozorňuje, že neočekávaně slabší inflace může změnit reálnou tíhu už sjednaného dluhu ve prospěch věřitele. Disinflation znamená zpomalení zdražování; záporná inflace není pro tento účinek nutná. Ceny mohou stále růst, jen méně, než smluvní strany předpokládaly. U pevné sazby se po sjednanou dobu nemění dohodnutá úroková sazba; u pohyblivé záleží na tom, jak se sazba upraví. Dopad na spotřebu proto není stejný u každé domácnosti. Potřebujeme znát smlouvu, očekávání při jejím uzavření a to, co se skutečně stalo s příjmy. [2]

Zástava je majetek, který slouží jako zajištění půjčky. V našem příkladu má hodnotu 100 a kryje dluh 60. LTV, poměr půjčky k hodnotě zástavy, je 60 %; po odečtení dluhu zbývá vlastní podíl 40. Když hodnota majetku klesne na 75, dluh je stále stejný, ale LTV stoupne na 80 % a vlastní podíl klesne na 15. Z původního podílu tak zmizelo 62,5 %. Pokles ceny domu přitom neříká, o kolik zlevnilo jídlo nebo služby. Zda následuje požadavek na další zajištění či prodej, určuje smlouva a schopnost splácet. Samotný nižší odhad majetku neznamená u každé půjčky okamžité vystěhování nebo prodej. [2]

Prodej stroje a splátka jistiny bankovního úvěru nejsou stejná událost. Ne každá platba ničí peníze: kupující může jen převést vklad prodávajícímu, pokud oba patří mezi nebankovní držitele ve stejném peněžním agregátu, tedy vymezeném součtu peněz. Když však prodávající použije vklad ke splacení jistiny bankovního úvěru, zmenší se vklad i úvěr. Tento zánik vkladových peněz popisuje Bank of England. Nové bankovní úvěry naopak vklady vytvářejí. Hromadné splácení proto může posílit Monetary Deflation, pokles měřeného množství peněz, pokud jej nevyváží jiná tvorba peněz. Rozhoduje celkový výsledek, ne jedna izolovaná splátka. [3]

Studie Banky pro mezinárodní platby, BIS, z roku 2015 porovnala přes 140 let a až 38 ekonomik. V jejích datech byla vazba mezi poklesem cen zboží a služeb a slabším růstem ekonomiky poměrně slabá; výraznou roli hrála Velká hospodářská krize. Silnější souvislost se slabším růstem našli autoři tam, kde se pokles cen nemovitostí spojil s vysokým soukromým zadlužením. To je historický výsledek s omezeními dat, ne důkaz, že se dluhová spirála nemůže rozběhnout. Levnější výroba díky lepším postupům a výprodej majetku kvůli nedostatku peněz mohou vypadat v cenovém grafu podobně, ale lidem přinášet velmi odlišné situace. [4]

Na druhé straně každého prodeje stojí kupující. Ekonom Goetz von Peter v modelu zveřejněném BIS v roce 2005 ukazuje, jak mohou kupující bez předchozích dluhů či ztrát tlumit pokles cen majetku. V modelu si na nákupy mohou půjčit, protože očekávají zotavení cen. Pokud však chtějí všichni omezovat dluhy nebo banky přestanou poskytovat potřebné financování, tento stabilizační účinek slábne a vývoj se může stát nestabilním. Je to výsledek konkrétního modelu; nejde o záruku, že se každý trh sám rychle vzpamatuje. Důležité je nejen to, kdo musí prodávat, ale i kdo ještě může koupit a z čeho nákup zaplatí. [5]

Nové jednotky Bitcoinu (BTC) vznikají v omezeném množství. Jeho tržní cena se však mění s nabídkou a poptávkou, jak vysvětluje vzdělávací web Bitcoin.org. Zkusme vlastní model: zástava 1 BTC má hodnotu 100 000 a půjčka činí 50 000 ve stejné fiat měně, tedy běžné státní měně, jako je dolar nebo euro. LTV je 50 %. Když cena BTC klesne na 60 000, LTV vzroste přibližně na 83,33 %, přestože zastavené množství zůstává stejné. Nejde o aktuální kurz. Podle podmínek půjčky může následovat požadavek na doplnění zajištění nebo nucený prodej. Limit počtu bitcoinů nesmaže dluh ani nezaplatí splátku. Proto je třeba rozumět měně dluhu, hranici nuceného prodeje a dostupným penězům ke splácení, nejen dlouhodobému názoru na Bitcoin. [6]