Cypherpunks je označení pro volně propojenou komunitu kolem kryptografie, tedy matematických prostředků k ochraně a ověřování informací. Od roku 1992 ji spojovala osobní setkání a e-mailové diskuse, nikoli jednotné vedení nebo závazný politický program.
Představte si, že si chcete přečíst noviny nebo poslat osobní zprávu. Proč by kvůli tomu měl někdo další automaticky vědět, kdo jste a s kým se stýkáte? Právě takové otázky stály za cypherpunkovým zájmem o soukromí. Eric Hughes ve svém manifestu z 9. března 1993 vysvětloval, že soukromí není totéž co úplné utajení: člověk má mít možnost rozhodovat, co o sobě komu sdělí. U doručení zásilky například dává adresa smysl; z toho ale neplyne, že každý prostředník potřebuje znát i obsah osobního dopisu. [2]
První setkání proběhlo v září 1992. U zrodu komunity stáli Eric Hughes, Timothy C. May a John Gilmore; Judith Milhon navrhla jméno Cypherpunks, hříčku spojující šifry s cyberpunkem. Setkání v oblasti Sanfranciského zálivu doplnil nemoderovaný mailing list: e-mailová konference, v níž se příspěvky rozesílaly odběratelům. Vedle programátorů se tu potkávali lidé se zájmem o politiku, matematiku a občanské svobody. Nešlo o firmu ani stranu. Účastník mohl sdílet zájem o silné šifrování a zároveň zásadně nesouhlasit s názory jiného účastníka. [1] [4]
Hughes shrnul praktickou stránku hnutí větou „Cypherpunks write code“: cypherpunkeři píší kód. Cílem bylo dát lidem nástroje, které mohou používat, ne pouze požadovat lepší zacházení s jejich údaji. Zveřejněný program mohl někdo další prozkoumat, upravit a vyzkoušet. To však ještě neznamenalo bezpečný a pohodlný výrobek. I dobrý nápad mohl selhat na chybě programu, komplikovaném ovládání nebo špatně chráněných klíčích. Rozdíl mezi odvážným návrhem a použitelným nástrojem je pro příběh cypherpunků stejně důležitý jako jejich ideály. [2]
Kryptografický klíč je údaj, který program podle jeho účelu používá k šifrování, dešifrování nebo práci s digitálními podpisy. Šifrování chrání obsah zprávy před lidmi bez příslušného klíče. Digitální podpis pomáhá ověřit, že zpráva nebyla změněna a byla podepsána odpovídajícím klíčem; sám ale neprozradí občanské jméno jeho držitele. Pseudonym umožňuje dlouhodobě vystupovat pod jiným jménem a remailer přeposílá poštu tak, aby ztížil spojení odesílatele s příjemcem. Každý z těchto nástrojů řeší jiný problém. Zašifrovaný dopis může mít stále viditelnou pomyslnou obálku: čas odeslání, adresáta nebo síťové spojení. A pokud útočník ovládá počítač, může číst text ještě před zašifrováním. Samotné slovo kryptografie proto není slibem úplné anonymity. [1] [4]
V devadesátých letech se o silné šifrování vedl politický a technický spor známý jako Crypto Wars. Americký návrh Clipper Chip z roku 1993 měl chránit komunikaci, ale zároveň umožnit oprávněný státní přístup pomocí key escrow, tedy zvláštní úschovy tajných údajů souvisejících s klíči. Navázal na něj standard FIPS 185 z roku 1994. Kritici se obávali zneužití i nových slabin; vývozní omezení navíc komplikovala šíření silné kryptografie. Nešlo tedy jen o volbu lepšího algoritmu. Šlo také o to, kdo může cizí komunikaci otevřít a zda ochrana člověka závisí na důvěře v takového prostředníka. Clipper se nakonec výrazně neprosadil. [6]
Peníze byly přirozenou součástí debaty: zprávu lze poslat pod pseudonymem, ale při placení může znovu vyjít najevo občanské jméno. Timothy C. May v textu Crypto Anarchist Manifesto z roku 1988 předvídal obchod a dohody mimo dosah tradičních prostředníků. Vedle svobody výslovně připouštěl také nelegální trhy a vážné společenské škody. Je to vlivná a sporná politická vize, nikoli společný slib všech cypherpunků ani popis vlastností Bitcoinu. May později psal i o mnohem přízemnější překážce: experimentální digitální peníze Magic Money byly pro řadu účastníků obtížně použitelné. Nestačilo vymyslet matematiku; lidé museli umět systém skutečně používat. [3] [4]
V mailing listu se vedle názorů objevoval kód, návrhy i jejich kritika. Nápad mohl dostat rychlou odpověď ukazující, kde nefunguje nebo komu příliš důvěřuje. Dochované zprávy proto pomáhají sledovat, jak se myšlenky měnily. Archiv ale není razítko pravdivosti. Ukazuje zachovaný záznam a uvedené jméno či pseudonym, nikoli automatický důkaz občanské totožnosti autora nebo souhlasu celé komunity. Záleží i na úplnosti a původu kopie. Používaný archiv upozorňuje například na potíže s časovými pásmy a propojením některých odpovědí. Při čtení historie je užitečné projít celé vlákno, ne jen slavnou vytrženou větu. [5]
Adam Back navrhl Hashcash, aby hromadné zneužívání e-mailu stálo výpočetní práci. Odesílatel vytvoří důkaz, jehož nalezení zabere práci, ale příjemce ho může snadno ověřit. To je princip Proof of Work. Wei Dai v návrhu b-money z roku 1998 řešil jinou část skládačky: jak by lidé vystupující pod pseudonymy vedli účty a vytvářeli peníze pomocí výpočtů. Ani jeden návrh nebyl hotovým Bitcoinem. Hashcash sám nezajišťoval společnou historii převoditelné měny a b-money zůstalo návrhem s vlastními předpoklady. Jejich význam je konkrétní: ukazují stavební kameny, na které mohl Satoshi navázat. [7] [11]
Dne 31. října 2008 Satoshi Nakamoto oznámil Bitcoin Whitepaper v konferenci Cryptography na metzdowd.com. To nebyl původní Cypherpunks mailing list; příbuzné prostředí nelze zaměňovat za tutéž konferenci. Dokument výslovně odkazuje na b-money i Hashcash. Bitcoin spojil podpisy, síť bez centrálního správce a Proof of Work se způsobem, jak se shodovat na historii platných transakcí a bránit opakovanému utracení stejných bitcoinů. Převzal však jen část starších představ. Jeho veřejný blockchain, tedy řetězec bloků se záznamy transakcí, umožňuje sledovat převody, takže automaticky nezajišťuje úplnou anonymitu. A znalost cypherpunkových textů sama neodhaluje Satoshiho totožnost ani nedělá z celé komunity autora Bitcoinu. [9] [10]
Cypherpunkeři pomáhají pochopit, proč se v Bitcoinu tak často mluví o vlastních klíčích, otevřeném kódu a možnosti ověřovat pravidla. Nejde jen o technické záliby: mění se tím, komu člověk musí důvěřovat. Zároveň nemá smysl proměnit historii v legendu, v níž každý experiment nutně směřoval k dnešnímu výsledku. Manifest zachycuje přání svého autora, návrh popisuje možné řešení a fungující program teprve ukazuje, co se podařilo. Při dalším čtení se ptejte, kdo co napsal, kdy a jaký problém řešil. Tak lze ocenit původní myšlenku, aniž bychom jí přisuzovali schopnosti, které nikdy neměla. [2] [4] [5]
Pro nejúplnější obraz čtěte toto heslo společně s Satoshi Nakamoto, Bitcoin Whitepaper, Soukromí v Bitcoinu, Proof of Work, A Cypherpunk’s Manifesto, The Crypto Anarchist Manifesto. Opačným směrem na něj odkazují také Satoshi Nakamoto, Hashcash, brmlab, Paralelní Polis.