Timothy May

Představte si člověka, který chce zveřejnit názor nebo nabídnout práci na internetu, ale nechce každému ukazovat občanský průkaz. May se zabýval tím, jak by takový člověk mohl navazovat vztahy a získávat důvěru. Podle jeho pozdějšího vysvětlení vznikl The Crypto Anarchist Manifesto v polovině roku 1988. Přečetl jej na zakládajícím setkání cypherpunků v září 1992 a v listopadu 1992 jej rozeslal do elektronické diskuse. Datum tohoto příspěvku tedy není datem vzniku manifestu. Jeho krátký text zachycuje myšlenku, že matematické nástroje mohou lidem otevřít možnosti, které dříve závisely na souhlasu prostředníka. [1]

Šifrování chrání obsah zprávy před lidmi bez potřebného klíče. Mayova vize v manifestu z roku 1988 šla dál: soukromé zprávy, smlouvy a obchod podle něj mohly oslabit schopnost institucí dohlížet na lidské vztahy. Tento směr nazýval kryptoanarchií. Přitom zmiňoval také možnosti zneužití, včetně nelegálních trhů; nešlo jen o pohodlnější soukromou poštu. Je to argument o uspořádání společnosti, nikoli naměřená vlastnost konkrétní aplikace. Když určitý program slibuje anonymitu, je pořád třeba zjistit, co skutečně skrývá a komu. Silně zašifrovaný obsah sám nemusí skrýt, kdo se připojil a kdy. [1]

V eseji z roku 1994 May vysvětluje, proč internetová přezdívka nemusí být jen maskou bez minulosti. Důležité je, aby ji člověk mohl používat dlouhodobě a aby se za něj ostatní nemohli snadno vydávat. Představme si překladatele, který pod stejným jménem pravidelně odevzdává dobrou práci. Zákazníci mohou hodnotit jeho minulost, i když neznají občanské jméno. Digitální podpis pomáhá ověřit, že zprávu schválil držitel příslušného klíče. Samotný podpis nezaručuje poctivost držitele ani kvalitu příští zakázky. Pověst vzniká z jednání a zkušeností druhých; podpis pouze pomáhá spojit tato jednání s danou identitou. [3]

The Cyphernomicon ve verzi 0.666 z roku 1994 shromažďuje otázky, poznámky a delší úvahy o kryptografii a jejích společenských dopadech. May v úvodu říká, že jde o jeho vlastní názory, nikoli oficiální odpovědi celého hnutí. Připouští také neúplnost a rozpory. To pomáhá při čtení: text je záznam živé diskuse a autorova uvažování, ne technický standard, v němž musí každý odstavec přesně odpovídat všem ostatním. Když z něj vybereme jednu větu, neměli bychom ji vydávat za názor každého člověka, který se k cypherpunkům hlásil. [2]

V eseji z roku 1994 May oceňuje práci Davida Chauma na soukromé komunikaci a digitálních penězích. Současně výslovně netvrdí, že Chaum souhlasí s jeho politickými závěry. Je to užitečné rozlišení i mimo historii: někdo může navrhnout nástroj pro ochranu osobních údajů, jiný jej může spojit s představou radikální společenské změny. Shoda na tom, jak nástroj funguje, ještě neznamená shodu na tom, jak by měl vypadat svět. Proto má smysl sledovat zvlášť autora technické práce a autora jejích politických interpretací. [3]

Remailer je služba, která přeposílá zprávy a snaží se omezit možnost spojit je s odesílatelem. May v roce 1994 rozlišuje řetězení remailerů s vrstvami šifrování a tehdejší službu typu Julf, založenou na důvěře v provozovatele. Pro uživatele může obojí vypadat jako odeslání anonymního e-mailu, ale předpoklady jsou jiné. Je to podobné rozdílu mezi svěřením celého příběhu jednomu doručovateli a rozdělením přenosu mezi více článků s omezeným přehledem. Ani řetězení samo neznamená dokonalou anonymitu. Podstatná otázka zní: kdo může spojení odhalit a co se stane, když selže nebo spolupracuje s protivníkem? [3]

Mayův styl bývá sebejistý, ale v závěru eseje z roku 1994 nepředpovídá, že se celý svět brzy přestěhuje do kyberprostoru. Přiznává nedokončenost nástrojů a obtížné používání digitálních peněz. Pro porozumění vývoji je to důležité: nápad může být silný, a přesto ještě chybí jednoduchá obsluha, důvěra uživatelů nebo možnost za peníze něco koupit. Jeho text tak lze číst jako dobovou mapu otázek a očekávání. Co se z nich později naplnilo, je nutné ověřovat podle konkrétních systémů, ne podle jistoty, s jakou autor psal. [3]

May pomáhá pochopit prostředí, v němž se diskutovalo o soukromých digitálních vztazích a penězích. Bitcoinový whitepaper z roku 2008 ale předkládá konkrétní mechanismus pod jménem Satoshi Nakamoto. Popisuje mimo jiné, jak se síť může shodnout na pořadí plateb a bránit opakovanému utrácení týchž prostředků. Mayovy starší úvahy o penězích samy nedokládají autorství tohoto řešení ani skutečnou totožnost Satoshiho. Jeho místo v historii je srozumitelnější bez takových zkratek: nabízel otázky a politické představy, s nimiž se dá souhlasit či polemizovat, zatímco schopnosti Bitcoinu určují jeho vlastní pravidla. [4]