Eric Hughes je cypherpunk a autor A Cypherpunk’s Manifesto. Cypherpunks chtěli chránit soukromí pomocí kryptografie, tedy matematických postupů pro ochranu a ověřování informací. Hughes zdůrazňoval osobní volbu i praktickou práci: nestačí soukromí požadovat, je třeba vytvářet a používat systémy, které ho podporují.
Když chcete někomu napsat soukromě, nestačí si přát, aby zprávu nikdo další nečetl. Záleží také na nástroji, kterým ji posíláte. Právě takový posun od přání k činu prosazoval Eric Hughes v A Cypherpunk’s Manifesto, podepsaném a datovaném 9. března 1993. Vyzýval lidi, aby ochranu soukromí sami budovali pomocí softwaru, šifrování a dalších nástrojů. Manifest je především vysvětlením motivace a směru práce. Není technickou příručkou, podle které by šlo posoudit každou pozdější aplikaci jen proto, že se k cypherpunkům hlásí. [1]
V textu z roku 1993 Hughes rozlišuje soukromí a úplné utajení. Nejde o to, aby o vás nikdy nikdo nic nevěděl, ale abyste mohli rozhodovat, co komu odhalíte. Tomu říká selektivní odhalování. Představte si, že příteli sdělíte osobní zprávu, kterou nechcete zveřejnit na nástěnce. Sdílení s přítelem se s vaším soukromím nevylučuje; záleží na okruhu lidí, kterým zprávu určujete. Šifrování může pomoci chránit obsah během komunikace. Jakmile jej ale příjemce zná, samotná matematika mu nezabrání, aby o něm dál mluvil. [1]
Hughes v manifestu z roku 1993 používá obyčejný příklad: koupíte časopis v obchodě a zaplatíte hotově. Prodavač potřebuje vědět, co kupujete a že jste zaplatili, nikoli nutně vaše jméno. To neznamená, že o transakci nic neví. Zná zboží i částku a mohl vás vidět. Smyslem je omezit údaje na to, co obchod potřebuje. Stejná otázka pomáhá při používání digitální služby: potřebuje pro tuto konkrétní funkci opravdu všechny informace, které požaduje? Nejde o tvrzení, že každá situace má stejné nároky, ale o vědomé oddělení potřebného údaje od zbytečného. [1]
Manifest z roku 1993 spojuje ochranu soukromí s psaním a sdílením softwaru. Zdrojový kód je čitelný zápis instrukcí, z nichž program vzniká; jeho zveřejnění umožňuje ostatním zkoumat postup, zkoušet změny a hledat chyby. Představte si rozdíl mezi hotovým přístrojem bez vysvětlení a přístrojem s přístupnými plány. Plány usnadňují kontrolu, ale samotná jejich dostupnost ještě neznamená, že bezpečnostní audit proběhl nebo že v nich nikdo nic nepřehlédl. Hughesova výzva proto dává důležitý začátek praktické práce. Záruku konkrétního výsledku je třeba hledat v tom, co se skutečně zkontrolovalo. [1]
V závěru manifestu z roku 1993 Hughes spojuje rozšíření soukromí se společenskou spoluprací. Není to jen matematická úloha pro autora programu. Chcete-li si bezpečně psát, potřebujete vhodný nástroj také u příjemce a oba musíte rozumět jeho používání. Pokud příjemce zveřejní obsah, který jste mu svěřili, ochrana přenosu to sama nevyřeší. Důležitá je proto dostupnost, srozumitelnost i dohoda mezi lidmi. Fungující mechanismus je část odpovědi; teprve skutečné nasazení a způsob používání ukazují, komu a v jaké situaci pomáhá. [1]
Ještě před manifestem Hughes pracoval na službě pro přeposílání zpráv. V příspěvku z 25. září 1992 zveřejnil hopping remailer, prototyp schopný poslat zprávu přes navazující kroky. Remailer je přeposílací služba; zde software měnil e-mailové hlavičky, tedy údaje potřebné pro doručení, a předával další pokyn k přeposlání. Hughes popsal test, při kterém zprávu poslal opakovaně sobě a sledoval jednotlivé průchody. Archiv tak umožňuje vidět konkrétní kód i to, co autor opravdu vyzkoušel. Je to doložený test směrování, nikoli prověření anonymity v reálném provozu. [2]
Na konci příspěvku z roku 1992 Hughes upozorňuje, že tento systém sám není bezpečný. Za další projekt označuje doplnění šifrování: obsah by se předem zašifroval a příslušná vrstva by se rozšifrovala před přepsáním hlavičky. Tím chtěl skrýt směrovací pokyny před zvědavými pohledy. Tato vlastnost ale nebyla součástí právě předvedeného řešení. Je to dobrá lekce pro čtení jakéhokoli vývoje: prototyp může úspěšně splnit dílčí úkol, a přesto ještě neposkytovat ochranu, kterou od hotového produktu čekáte. Plán budoucí funkce nelze zaměnit za již ověřenou schopnost. [2]
Hughes pomáhá vysvětlit, proč se lidé pustili do budování otevřených nástrojů pro soukromou komunikaci a digitální peníze. Bitcoinový whitepaper z roku 2008 ale popisuje vlastní platební mechanismus pod jménem Satoshi Nakamoto: jak ověřovat platby a zabránit opakovanému utrácení týchž prostředků bez centrálního správce. Hughesův manifest a práce na přeposílání zpráv samy nedokazují autorství tohoto protokolu. Jeho doložitelný příspěvek je jiný a sám o sobě podstatný: jasně vysvětlil význam osobní volby a spojil obhajobu soukromí s konkrétním psaním a sdílením kódu. [3]
Pro nejúplnější obraz čtěte toto heslo společně s Timothy May, Len Sassaman, A Cypherpunk’s Manifesto, Soukromí v Bitcoinu. Opačným směrem na něj odkazují také The Crypto Anarchist Manifesto, A Cypherpunk’s Manifesto, Timothy May, Len Sassaman.