Len Sassaman byl výzkumník ochrany soukromí, který pracoval na systémech anonymní komunikace. Podílel se na návrhu Mixmasteru a Pynchon Gate, nástrojů pro předávání a přijímání zpráv. Zkoumal nejen jejich možnosti, ale i slabiny a použitelnost. Jeho práce patří do širší historie digitálního soukromí; podobné výzkumné zájmy samy nedokazují, že byl Satoshi Nakamoto.
Představte si službu, která slibuje soukromou poštu, ale její nastavení pochopí málokdo. Může mít chytrý technický návrh, a přesto v praxi pomáhat jen málo lidem. Len Sassaman spojoval ochranu soukromí právě s použitelností: na svém výzkumném webu vysvětloval, že příliš obtížný systém nemusí získat uživatele, které potřebuje. V anonymní komunikaci navíc záleží na tom, mezi jakým provozem se zpráva ztrácí. Jeho otázka proto nebyla jen „funguje matematika?“, ale také „dokážou to lidé správně používat?“. Zkoumal ochranu těchto systémů i způsoby, jak ji prolomit. [1]
Jednou z cest byl Mixmaster, systém pro přeposílání e-mailů tak, aby se hůře spojoval odesílatel s příjemcem. Dokument Mixmaster Protocol Version 2 z 29. prosince 2004 uvádí čtyři spoluautory: U. Moeller, L. Cottrell, P. Palfrader a L. Sassaman. Sassamanův přínos tedy není třeba vysvětlovat jako příběh osamělého vynálezce. Jde o archivovaný Internet-Draft, pracovní návrh předložený v prostředí IETF, organizace zabývající se internetovými standardy. Samotné uložení v tomto archivu z něj nedělá schválený standard. Pro čtenáře je cenný především jako konkrétní záznam toho, co autoři navrhovali. [2]
Zašifrovaný obsah připomíná dopis v neprůhledné obálce: text nevidíte, ale stále můžete pozorovat doručování. V digitální komunikaci takové okolní údaje nazýváme metadata. Patří mezi ně velikost zpráv, časování i četnost výměny. Mixmaster v návrhu z roku 2004 kombinuje vrstvy šifrování, datové balíčky pevné velikosti a společný zásobník zpráv, z něhož část postupně odesílá. Tím se snaží ztížit přiřazení vstupu ke konkrétnímu výstupu. Míchání ovšem znamená i čekání. Je to vysvětlení konstrukce ochrany, nikoli slib, že libovolný způsob používání automaticky zajistí anonymitu. [2]
Odeslat dopis nenápadně je jen část příběhu. Pokud vás pak někdo pozná při vybírání schránky, může spojení odhalit z druhého konce. Tuto potíž řešili Len Sassaman, Bram Cohen a Nick Mathewson v článku The Pynchon Gate z roku 2005. Pro odesílání návrh využívá existující anonymní kanál. Pro přijímání zavádí private information retrieval, zkráceně PIR: vyzvedávání dat, které má před obsluhujícími servery skrýt, o jakou položku se zajímáte. Odesílání a vyzvedávání tedy nejsou dva názvy téže operace. Chrání různé části cesty a je třeba rozumět oběma. [3]
PIR v návrhu z roku 2005 posílá různé dotazy k vybraným distributorům, tedy serverům poskytujícím uložená data. Jejich počet článek označuje písmenem k. Klient odpovědi spojí a získá požadovaný datový blok, aniž by jednotlivý dotaz jednoduše oznamoval, který blok chce. Ochrana tohoto výběru ale stojí na podmínce, že útočník neovládá všechny zvolené servery. Není tedy jedno, kdo je provozuje. Několik adres pod kontrolou téže osoby není totéž jako nezávislí provozovatelé. Počet serverů sám tuto nezávislost nedokládá; jde o předpoklad, který musí odpovídat skutečnému provozu. [3]
Představte si, že stahujete výrazně víc dat pouze tehdy, když dostanete hodně pošty. Pozorovatel se může něco dozvědět i bez čtení obsahu. Návrh z roku 2005 proto pracuje s bloky pevné velikosti a doplňkovými dotazy až do stanoveného maxima. Klient tak nesmí pokaždé přestat hned po vyzvednutí skutečných zpráv, pokud má dodržet tento způsob ochrany. Cena je srozumitelná: přenáší se i data, která by pro samotné přečtení pošty nebyla potřeba. Soukromí zde nevytváří jen šifra, ale také pravidla chování programu a ochota nést dodatečný přenos. [3]
Pynchon Gate v článku z roku 2005 využívá hashe, krátké digitální otisky pro kontrolu dat, a společný kořenový hash pro jejich uspořádaný celek. Přepočítání otisku pomáhá ověřit shodu s očekávanými daty. Když ale útočník podstrčí data i podvržený kořen, pouhá shoda s jeho vlastní hodnotou nestačí. Autoři proto vyžadují široké zveřejnění ověřovacích údajů a kontrolu, že se používaní distributoři na kořenu shodují. Důležitá není jen otázka „sedí otisk?“, ale také „odkud víme, jaký otisk má sedět?“. Ověření potřebuje důvěryhodný výchozí bod. [3]
U Pynchon Gate je užitečné číst vedle článku také README, úvodní popis programového projektu. Jeho autor Nick Mathewson v něm označuje implementaci za rozpracovanou a uvádí kód distributoru a kolátoru, nikoli celý systém. Kolátor připravuje a uspořádává zprávy pro další distribuci; uživatelská část je samostatná práce. Tento historický záznam nelze vydávat za potvrzení, že služba je dnes připravená k bezpečnému používání. Sassamanův přínos tím neztrácí hodnotu. Pomáhal pojmenovat skutečné problémy a navrhovat řešení, jejichž význam pochopíme lépe, když zároveň známe jejich podmínky a hranice. [4]
Pro nejúplnější obraz čtěte toto heslo společně s Eric Hughes, Martti Malmi, Soukromí v Bitcoinu. Opačným směrem na něj odkazují také Eric Hughes, Martti Malmi.