Sovereign Wealth Fund

Představme si zemi, která má příjmy z vývozu ropy. Místo aby je všechny hned utratila, část odloží a investuje. Tím může připravovat zdroj příjmů i na dobu, kdy ropa dojde. Mezinárodní fórum státních investičních fondů (IFSWF) takové fondy odlišuje od běžných měnových rezerv centrální banky a penzijních fondů, vůči nimž mají nároky konkrétní lidé. Penzijní rezervní fond bez explicitních penzijních závazků do vymezení patřit může. Rozhoduje jeho uspořádání, nikoli slovo „penzijní“ v názvu. [1] [2]

Na účelu záleží, protože určuje, kdy budou peníze potřeba. IFSWF rozlišuje spořicí, stabilizační a rozvojové účely; jeden SWF je může kombinovat. Fond pro budoucí generace může uvažovat v desetiletích. Stabilizační fond ale musí počítat s tím, že při propadu státních příjmů přijdou výběry. Potřebuje proto likviditu, tedy možnost získat včas peníze z držených investic. Ani státní vlastník s dlouhým horizontem nemůže každou ztrátu prostě nechat být. [1]

Ve vlastním příkladu počítejme vše v miliardách amerických dolarů (USD). Fond začne s 10, stát mu přidá 1 a fond vyplatí 0,4. Před pohybem trhů a náklady má 10,6. Narostl, i kdyby jeho investice nevydělaly vůbec nic. Nový vklad proto není výnos správce. Při čtení výroční zprávy potřebujeme oddělit peníze přijaté a vyplacené od změny hodnoty investic; jinak si můžeme splést doplnění majetku s úspěšnou správou. [2]

Santiago Principles tvoří 24 dobrovolných zásad pro správu, transparentnost a řízení rizik, které podléhají místnímu právu. Pomáhají klást konkrétní otázky: kdo fond řídí, komu se zodpovídá a co zveřejňuje? IFSWF po členech požaduje popis vlastního zavádění zásad. Takové sebehodnocení je užitečný podklad, není však automaticky nezávislým auditem. Členství samo nezaručuje bezchybnou správu ani nepřítomnost střetu zájmů. [3] [5]

Pravidla, podle kterých smí správce investovat, se označují jako mandát. Norský správce Norges Bank Investment Management (NBIM) popisuje mandát ministerstva financí: určuje přípustné trhy, druhy investic i omezení rizika. Výsledek se porovnává s benchmarkem, tedy stanoveným srovnávacím indexem. Jde o konkrétní norský rámec, nikoli pravidlo pro každý SWF. Z názvu státního fondu proto nepoznáme, zda smí přímo nakoupit BTC; rozhodující jsou jeho vlastní pravidla. [4]

Zkusme další vlastní model: fond drží 1 % firmy, která má 1000 BTC. Prostým násobením dostaneme 10 BTC nepřímé hrubé expozice, tedy poměrné vazby investice na firemní bitcoiny před zohledněním dalších okolností. Fond ale vlastní akcie; těch 10 BTC sám nevlastní ani neuschovává. Cenu akcií ovlivňují také dluhy, další majetek či podnikání firmy. Vydávání nových akcií může znamenat ředění, tedy zmenšení procentního podílu stávajícího akcionáře. Tento přepočet proto není výpis z bitcoinové peněženky ani přesná předpověď výnosu akcie. [2] [4]

Uvažujme model, v němž BTC tvoří 1 % hodnoty celého portfolia, tedy souboru investic. Pokud tato část klesne o 50 %, celé portfolio ztratí 0,5 %, ale jen pokud se zbytek nezmění a nepočítáme náklady ani páku, tedy zvětšení investiční pozice například pomocí dluhu. Ve skutečném propadu se mohou současně měnit i ostatní investice. Výpočet ukazuje jeden vymezený dopad; není prognózou ani úplným popisem rizika. [2]

U tvrzení o BTC nejprve zjistěme, kterého fondu a jakého data se týká. Pak hledejme konkrétní nástroj: samotný bitcoin, akcie firmy, nebo jinou investici. Ověřme mandát a to, kdo majetek drží či uschovává. IFSWF sebehodnocení může vysvětlit správu fondu, neprokazuje však samo každou aktuální pozici. Při sčítání údajů také nezapočítejme tutéž držbu dvakrát přes fond i firmu. Teprve tak rozeznáme skutečný nákup bitcoinů od nového titulku o již existujících akciích. [5] [2]